Báseň, kterou nechci psát

Už nechci psát o světě, jak umí být krutý -
chci napsat o duši, jak umí být krásná.
Však hluboké vědomí stále mě nutí
cestovat do temnot ze světa krásna.

Už nechci psát o lidech, jež plní jsou zrady -
chci psát o duších hodných a něžných.
A však vždy, když kamarád otočí se zády,
přichází verše plné slov těžkých.

Už nechci psát o městě a jeho ruchu -
chci napsat o lese a tichosti samot.
A však vždy, když polknu městského vzduchu,
slyším jen šaliny a výkřiky z hospod.

Už nechci psát o smrti a o konci světa -
chci napsat o mládí zdravém a věčném.
Však nakonec vždycky mě napadne věta,
že přece jen všichni si na krchov lehnem.