Seberozklad

Usmívám se na tebe,
ty krátká minulosti.
Někdy si tak říkám,
nebylo už toho dosti?

Směju se tobě srdce,
že pořád biješ tak prudce,
občas rozhoduješ se tak krutě,
nakonec však vždy jen obejmu tě.

Úsměv patří i mé duši,
co se ztrácí o půlnoci,
když jí vyzvou hvězdy k tanci,
spolu blížíme se tiše konci.

Hladím jemně svoje kosti,
co mé tělo na tu chvilku hostí.
Co mě nesou do dálek,
když zapnu si svůj kabátek.

Hladím svojí fantazii,
co s myšlenkama v harmonii,
tvoří tuhle symfonii,
pohladí i duši tvoji?

Hladím všechno kolem sebe,
i když předpověď je, temné nebe.
Pořád pevně věřím v lásku,
pravou, tu co nenosí jen masku.