Vězeň

Po vlhké zdi voda stéká,
skrz mříže slunce nevidět.
Ubohý - svou duši svléká,
ta mříží snaží se proletět.

Po větru vzpomínky posílá,
netuší, zda někdy doletí.
Den co den za ním chodila
dívka - v očích slzy měla a dojetí.

Dávno uvadly kopretiny
i věneček z nich upletený.
Zůstal jen smutek a stíny
a střepy naděje mladé ženy.

Dál po vlhké zdi voda stéká,
muž za sluncem se neohlíží.
Na poslední den svůj čeká,
už ví, že se blíží.