Vykoupu se zde, v klidné říčce času,
než vzplane myšlenka, jako suchý troud.
Z chvostu hvězdy zřím nepopsanou krásu.
Nechť mě vpřed unáší silný bouřný proud.
Ztracen v myšlenkách, v procesu svého bytí,
se v oku bouře měním v kosmický prach.
Jsem jen pavouk vetkán ve snové sítí.
Tečka ve fresce pnoucí se po stěnách.
Mlč Sokrate! Jenž kážeš nitru mému.
V záři světů chtěl jsem, vonět k všemu.
Dokonalý verš, má jedinečnou krásu.
Ztracen mezi řádky hlasitě křičím.
Všanc dávám se, srdce dramatika ničím.
Nehledám víc než svou životní trasu.
Opakuješ rým v první a poslední strofě. Nejspíš úmyslně?
Forma je sonetová, ale obsah mi tak nepřipadá. Je dost patetický a drží pohromadě "silou vůle".
! Jež kážeš nitru mému. - JeNž
12.01.2025 10:40:55 | Gora
Děkuji za názor. Rým v první a poslední strofě se neopakuje za žádným konkrétním účelem. Opravu chyby rozhodně udělám. Jinak, vzhledem k tomu, za jakých okolností to kdysi vznikalo, jsem rád, že to alespoň nějak drží pohromadě. Ostatně, nikdo nemá povinnost to číst. :D
12.01.2025 11:57:04 | Proscriptus