Dneska mi bylo smutno,
tak po kamenných schodech,
jsem vystoupal k lavicím,
v kostele sv. Mikuláše.
Tam pod oltářem,
hledíce na anděla,
jsem složil slib,
pro tebe, pro nás.
Když neuslyšíš moje volání,
tak já počkám třeba roky,
i když neucítíš moje pohlazení,
tak já už vím co chci.
Ano jsou zvláštní náhody,
ale tohle už by bylo,
jako hodit kostkou,
stokrát šestku v řadě.
A jednou na rohu u čajovny,
kde jsem tě viděl poprvé,
nebude jen tvůj stín jako dnes,
ale zase tě obejmu.
02.02.2025 08:16:02 uživatel smazán
Překrásné, přesmutné, přeupřímné... ST.
02.02.2025 09:03:28 Kamikadze
.....protože přepravdivé, díky :-)
02.02.2025 09:05:19 uživatel smazán
:-) ;-)
02.02.2025 01:27:39 cappuccinogirl
Tomuhle slibu věřím. K čemu se srdce zavázalo, to duše stvrzuje, to je citelný - z každýho písmenka, tyhle řádky dýchají*
02.02.2025 00:11:03 KarMa
Mě to přijde na hraně poezie a prózy, záznam pocitů, tak jak skutečně teče,
zas trochu jiná tvorba než tu běžně čtu
02.02.2025 05:45:28 Kamikadze
Ano, chvílí jsem s tím zařazením bojoval a pak jsem nechal zvítězit obsah nad formou.
03.02.2025 19:19:30 KarMa
je to ale takové citlivé téma, které hodně lidí prožívá, když čtu dílo povícero zdá se mi více poetické
03.02.2025 19:41:24 Kamikadze
To jsem rád, že to tak vnímáš :-), má to víc rovin, o kterých vím jen já, o to hezčí je, že vás to tady oslovilo, upřímně jsem překvapený, je to tak osobní že jsem měl trochu obavu jestli to někoho osloví. Stalo se dne 01.02.2025 Credo, ergo sum.