Lavička

Jen noční vánek fouká
Měsíční svit sotva přes mraky se dere
On jen před sebe do tmy kouká
Svou existenci nepobere

Na lavičce sedí a v tichosti přemýšlí
Slzy smutku mu po tváři přejíždí
Zda něco co udělal má smysl vyšší
Osud se mu zdá nepřející

Co takový člověk se sebou dělat má
Když štěstí v životě ztratil
Kdy jen skončí to drama
Za které svou duší platil

Jen ranní vánek fouká
A slunce už vychází
Kdo ví s čím se potlouká
A co mu v životě schází