NEŽ SE ROZEDNÍ

Za okny si nebe hraje s barvami,
spatříš je, dokud nevyjde slunce,
však nedíváš se, protože ještě spíš,
ač pestrý příběh se neslyšně otevírá.

Až se po nepatrné chvíli vzbudíš a zpozorníš,
jen stěží dojdeš ven, kde, ve větru budeš stát.
Pak v němém úžasu,
ti vítr do vlasů, ševelí, ševelí, ševelí…

V lehce zasněném okamžiku jsi zcela ohromený,
poté co, náhle uzříš nesmírnou krásu nebes,
kdy se stále opakují dechberoucí výhledy,
čarokrásných přechodů, mezi dnem a nocí.

Pak v němém úžasu,
ti vítr do vlasů, ševelí, ševelí, ševelí…
A než se rozední,
stačí tak málo.

Už loučí se večer, tak nečekaně smutně a vítá okázale ráno,
jen povzdech a smíšené pocity, jak fádní je ten všední den,
a než se naděješ, jsou na obzoru znovu červánky,
neobyčejná chvíle, kdy je nebe jako z pohádky.

Pak v němém úžasu,
ti vítr do vlasů, ševelí, ševelí, ševelí…
A než se rozední,
stačí tak málo.

Nemusíš se ptát, když soumrak tiše padá,
kdy se vrátí, stejně se opět nebe promění
a jako pokaždé budeš, o kousek blíž rozbřesku,
ale teď už je čas jít spát a dobrou noc si přát.

Když se k ránu probudíš, ještě panuje tma,
a jako předešle, i nyní, ve větru budeš stát.
Pak v němém úžasu,
ti vítr do vlasů, ševelí, ševelí, ševelí…

Pak zašeptej do ticha…

Zdá se to tak blízko,
již se rozednívá
a pro jediný úsměv,
jí srdce na dlani dám.