blues s harmonikou

Ve tmě
někdo zatáhne dech —
dlouze,
táhle,
jako když se ztrácíš
a nechceš zpátky.

Harmonika
pískne
jako podpatky na betonu
v noci,
když ti dojde,
že tě tu nikdo nehledá.

Hrál jsem,
když mi žena sbalila kufry,
hrál jsem,
když pes přestal štěkat,
a hraju
i teď,
když bar zavírá
a nikdo nemá drobný na kolečko.

Tóny se mi lepí na jazyk
jako krev z rozkousanýho slova.
Tahle píseň
nepotřebuje slova —
jen dech,
co bolí,
a stříbro v kapsách,
co není moje.

Vzal jsem harmoniku
po dědovi —
říkal, že jednou pochopím,
proč je to nástroj smutnejch mužů
a holubů
s jedním křídlem.

Někdy fouknu tón
a místo zvuku
se mi v očích rozteče
vzpomínka na domov,
co už neni.

A všichni v baru ztichnou.
Ne kvůli mně —
kvůli tomu tónu,
co pálí jako panák na prázdnej žaludek.

Tohle je blues.
Neptej se, o čem je.
Jen poslouchej.

A dej si další rundu,
pokud ještě máš
čím zaplatit.