blues o vlaku do pekla

Nástupiště prázdné  

jen na první pohled.  

Všichni už sedí,  

v kupé bez jmen,  

se zavazadly,  

která nejdou odložit.

 

Vlak nehvízdá.  

Jen tiše otevře dveře —  

a ty víš,  

že už jsi slyšel  

ten zvuk  

ve snech,  

kde jsi nenastoupil včas.

 

Nenech se zmást  

čalouněním sedadel.  

Je měkké,  

protože vinu nejlíp cítíš  

v pohodlí.  

A strojvůdce?  

Usmívá se,  

jako by znal tvoji babičku.

 

Na jízdence není cíl.  

Jen otázka:  

„Za co jsi neřekl promiň?“  

A čím víc nad ní přemýšlíš,  

tím rychleji se kola  

začnou točit.

 

Okna neukazují krajinu —  

jen odrazy.  

Tvou tvář  

v každém věku,  

kdy jsi měl odbočit  

a šel dál.

 

Někteří cestující zpívají.  

Ne proto, že se těší.  

Ale protože hlas  

je poslední svoboda,  

než se rozhostí  

souhlas.

 

Vlak se nezastavuje.  

Jen zpomaluje,  

když někdo lituje  

dost nahlas.

 

Někde za pátým vagonem  

je bufet.  

Mají tam čaj z výmluv  

a koláče z mlčení.  

Sladké,  

dokud si nevzpomeneš,  

co jsi zapomněl.

 

A refrén?

 

Zní jako klapot,  

co sedí pod hrudí  

každý večer,  

když zhasneš  

a doufáš,  

že to byl jen den.

 

Ten vlak nejede do pekla.  

Peklo jede s ním —  

po kolejích tvých rozhodnutí,  

měkkých jako rez  

na srdci.