blues o těle, které si ďábel vypůjčil

Přišel ve tři ráno,
ne jako zloděj —
spíš jako ten, kdo ví, že mu bylo slíbeno.
Ona spala neklidně,
ve spánku svírala prostěradlo
jako poslední modlitbu,
kterou už nikdo nevysloví nahlas.

Nedotkl se jí hned.
Jen stál u postele,
kouřil bez ohně
a čekal, až se tělo probudí dřív než vědomí.
Měl dech jako spálený dopis,
hlas, který se nezvedal —
jen klesal,
pomalu, jako žiletka ve vaně.

Když otevřela oči,
neptala se, kdo je.
Jen natáhla nohu pod peřinu,
jako by nabízela smlouvu bez podpisu.
Nikdy nečetla Bibli,
ale znala zpaměti každou větu,
kterou by Bůh nechtěl slyšet.

Její pes zavrčel,
ale pak zmlkl,
jako by poznal toho, kdo přichází často.
V kuchyni zůstala světla zhasnutá,
rádio hrálo smyčku ticha
a on se smál
jako muž, který ví,
že všechno už proběhlo —
a přesto to ještě přijde.

Měl ruce, které se nedotýkaly,
a polibky, po kterých zůstávaly
modřiny na myšlenkách.
Říkal jí, že je krásná,
ale jen v temnotě,
kde se krása měří tichem,
ne světlem.

Řekl, že ji vezme do výšky.
A ona mu věřila,
protože už dávno nechtěla stát nohama na zemi.
Věděla, že pád je sladší,
když tě někdo drží
jen na chvíli.

Ráno se probudila s písní v hlavě,
kterou nikdy neslyšela,
a s jazykem, který chutnal po železe.
Na polštáři byl vlas —
černý, zvlněný,
nepatřil jí.
A v její hrudi bylo prázdno,
jako když si někdo odnese zpěv
a nechá jen nádech.

Dnes v noci si znovu lehne,
otevřená jako kniha,
která nikdy nevyšla.
A její tělo —
to tělo, které si ďábel vypůjčil —
bude dýchat tiše,
dokud se nezeptá:
„Bylo tohle všechno, nebo teprve začátek?“