Sedm čápů

Esíčko kolem Chvalšinského kostela,

víla, co stopuje v dešti, chvátám, smůla.

Najednou se přede mnou zvedá ztěžka čáp.

Stihne to? Nebude z něj mastnej flák?

(Lehce jsem na brzdu šláp)

Těsně přelétá nad střechou káry,

pociťuju úlevu.

Měl bych to otočit, vrátit se pro ženu?

Nejspíš už nevěřím na lásku, tak seru

a neaktivní pohodlnost ve svazek beru.

Děti si do úst neberu,

znamení pokládám za nevěru.

Sebere někdo odvahu a zkrotí línou šelmu

spíš lemru ve mně.

Mlátím hlavou do volantu, něco míří ven ze mě.

Otáčím to ihned, dívčí u krajnice seberu.

Deru se s ní ke kostelu.

Rozrazím nadpozemskou bránu.

Oddej nás otče, ať slíznu nekonečnou smetanu.

Strhávám [z ní] spoustu šatu, objímám temnotu,

padám v tužbě střemhlav k peklu.

Sedm andílků s křídly v kočárku vezu,

v živém snu,

když se k ní prudce tisknu.

Náhle slyším sirénu,

s policisty v kostele se peru.

„Pane, jste v pořádku?“

Slyším hlas měnící okolí na dálku.

S šokem se probouzím z manického kómatu.

Cítím, dýchám, jsem zaklíněn ve svém automobilu.

Zažívám nový začátek, posílám chvalozpěv tam nahoru.