Virtuosso

V koutě hudebního sálu seděl muž.
Podivný účes, řídký vlas,
postoj zpráskaného psa,
shrbená ramena,
sako od prachu a popela.

Kdos kolem šel, jen se smál—
ne smíchem upřímným a hezkým,
ale tím, co škube celou bytostí.
Muž však seděl docela tiše,
i když se zdálo, že trpěl spíše.
V očích měl záblesk výsosti.

Když opona padla, tenhle pán
zmizel a židle zůstala sama.
Zůstala sama po celý čas—
a nikdo ji nevzal na zřetel.
Pak divil se každý, kdo v hledišti seděl,
zvážněl, když viděl, kdo přikráčel.

Strnulý krok, však jistota v těle.
Uchopil cello a jal se smyčce.
Pohlédl na dav a s úklonou vřele
začal svou kompozici hrát.
Pak pochopil každý—toť virtuoso,
a přestal se hloupě posmívat.