blues pro ty, co se narodili příliš nahlas

Narodil jsem se s pažemi,
které neuměly šeptat.
Máma říkala, že když jsem brečel,
vypadala porodnice jako po výbuchu sirény
a novorozenec z vedlejšího pokoje
se dodnes bojí mužských hlasů.

Byl jsem kluk s koleny jako záplaty
a srdcem na všechny čtyři strany.
Ve škole jsem miloval holky,
co se smály potichu,
a rozbíjel jejich diář
i srdce
jen tím, že jsem existoval nahlas.

Snažil jsem se být jemný.
Fakt.
Ale když ti ramena vyrostou jako rozlitý klikyhák,
všechno, čeho se dotkneš,
zanechá otisk.
Nebo otřes.

Ženy mě milovaly
jako bouračku na dálnici:
nelze odtrhnout oči,
ale nikdo nechce být spolujezdec.
Říkaly:
„Jsi moc.
Moc hlučný. Moc citlivý. Moc opravdový.“
A já jsem chtěl být míň,
ale míň jsem nikdy neuměl.

Na baru si objednám panáka
a cítím se nepatřičně,
jako kdyby se kamion pokusil tančit valčík.
Barman mi podává sklenku
a já ji držím,
jako bych držel srdce –
opatrně,
ale s vědomím,
že i tak to nejspíš skončí
v ostrých střepinách.

Říkají:
„Sloni mají dlouhou paměť.“
To je pravda.
Pamatuju si každé „ne“,
každé „zůstaň kamarádem“,
a každé „jsi skvělej, ale...“

A přesto jdu dál.
Jako slon ve sklenářství s city,
co si myslí,
že když se naučí chodit tiše,
možná jednou nezboří všechno kolem sebe.

Říkám ti:
nejsem něžný,
ale jsem věrný.
Neumím šeptat,
ale umím naslouchat.
A když tě obejmu,
možná se něco rozbije,
ale slibuju:
poskládám to zpátky.
Možná jinak,
možná líp.
Možná mozaika.