Celá z ledu

Slyším tě říkat slova, co bodají,

necítím nic, jsem celá z ledu.

Věty, co měl jsi přede mnou utajit,

uchopit nemohu, nedovedu.



V noci mrzne, jako když praští,

já se s tebou v teple miluju,

dost už té touhy, dost už vášní,

dali jsme vale našemu osudu.



Bez lesku sny nahé, obnažené,

v ranní mlze klepou se kosou.

Jméno tvé, stokrát zatracené,

do mých oken ozvěnou nesou.



Zrod mlčení v srdeční zástavě,

zásah do hrudi intimní chvilky,

odhazuje své otěže kožené,

jako do trávy hořící sirky.



Celý vesmír nedokáže zaplnit,

nesmyslnost pěti nedělí,

kdy druhou šanci mohli jsme mít,

neposlat k ledu i naději.



Vzpomínky kloužou jako led,

na pláčem namrzlé podlaze,

jiskry všeho, co bylo naposled,

ztrácí svůj jas ve výrazech.



Rampouchy visících slov,

míří hroty do středu hrudi,

v nádechu pro minulost,

i zadržet dech studí.