Vážený pane Vikingu

píšu ti ve chvíli, kdy se nebe tváří, jako by zapomnělo, co je světlo,
a vítr si brousí zuby o komíny domů, které se už dávno nehřejí.

Potřebuji tvůj štít.

Ne nutně k boji —
i když i slova se někdy roztříští o těžkou chvíli
jako meč o kámen, který si pamatuje, co všechno vydržel.

Potřebuji ho,
protože svět někdy hází věci,
které nejsou vidět,
ale bolí jako dobře mířený oštěp.

Říká se, že tvé štíty byly z lipového dřeva
a že měly duši stromu,
který stál tak dlouho proti větru,
až se vítr unavil a odešel jinam.

Tvůj štít — ten s rytinou vlčího oka,
nebo ten, co voní po moři i po bitvě —
by mi snad mohl pomoci
projít jedním večerem,
který se tváří jako století.

Nebudu ho dlouho zdržovat.
Nepůjdu s ním proti drakům
(ledaže by měly tvář pochybností).
Nepřetřu ho barvou
(ledaže bys schvaloval odstín "tichá odvaha").

Jen bych ho chvíli držel před sebou,
když půjdu mluvit s lidmi,
kteří zapomněli naslouchat.
A až se noc přelije zpět ve světlo,
vrátím ho —
vyleštěný,
a s malou runou vyrytou do lemu:
„Ne všichni hrdinové mají lodě.
Někteří jen drží štít,
a jdou dál.“

Děkuji, že jsi kdysi šel první.

S respektem a přáním pevné přilby,
ten, co se učí nebát nahlas
(a který ví, že i ticho má někdy zbroj)