blues o hvězdě v zásuvce

Na půdě,
kde se západy slunce usazují v prachu,
stál starý šicí stroj.
Značka vyšisovaná,
mosazné kolo, co se ještě točilo,
když ho člověk jen mírně minul bokem.

Byl v něm klid,
jako v místnosti po posledním stehu.

Zásuvka,
malá, dřevěná,
která nešla otevřít jedním tahem.
Držela se času,
jako by v ní bylo něco, co ještě není ochotné zapomenout.

Uvnitř —
ne jehly,
ne nitě,
ale lesklá, kovově matná hvězda.

Velikosti knoflíku,
trochu zašlá,
ale když ji vzal do dlaně,
byla teplá,
jako by ji někdo nedávno držel při srdci.

V jejím středu
nebylo jméno,
ale zaoblený vryp,
který připomínal směr —
ne cestu domů,
spíš touhu z něj odejít.

Bylo v ní přání.
Ne takové, co se šeptá při sfouknutí svíčky.
Spíš to, co se neodváží říct nahlas,
ale zůstává v krabičce od nití,
vedle kousku krajky,
kterou už nikdo nedošil.

Možná tam patřila.
Možná tam zapadla sama —
padlá hvězda,
co místo nebe hledala ruce.

Od té chvíle
začal chodit k šicímu stroji každý večer.
Ne šít.
Jen posunout kolečko,
poslouchat to jemné kliknutí,
a sem tam otevřít zásuvku,
jako by kontroloval,
jestli přání ještě hřeje.

—

Chceš ji najít taky?
Zkus zásuvku,
kde naposledy zmizela jehla.
Nebo místo,
kde někdo přestal opravovat knoflíky,
protože už nebylo pro koho.
Některé hvězdy nepadají z výšky.
Jen se tiše posunou
do míst,
kde život zapomněl dokončit steh.