Mluvíme spolu o světle

Mluvíme spolu o světle
ale nikdo neví
co to je

Město je jen úsměv
vytesaný do betonu

Ve všech dětských pokojích
rostou květiny
se železnými stonky
Plazí se po sobě
a tiše reziví

Z jejich oken vytéká mléko
morčátka mají zuby ze skla
a když se smějí
rozbíjejí vzduch na střípky

A já?
Pod jazykem mám žiletku
a v prstech klíč
který nepasuje do žádných dveří

Kdyby stromy měly sny
všem stolům
by už dávno narostla křídla