blues pro Noeho holubici

 

Byla menší,
než jsem čekal.
Zmačkaná jako vzkaz,
napsaný v dešti
a rozbalený až po potopě.

 

Seděla na zábradlí
ze zubů
starého klavíru.

 

Noe spal.
Ruce měl složené
pod hlavou – připomínaly kompas,
co ztratil sever.

 

Holubice čekala.
Nervózně přešlapovala
na jedné noze,
která se ohýbala
jako tenké proutí
ve větru,
co neví, odkud přišel.

 

Venku nebyla země,
jen voda,
dělající bubliny.

 

Holubice vzlétla.
Roztáhla křídla místo závěsů
a světlo se změnilo.
Lodní zvony se ohnuly
do úsměvu
a déšť tančil charleston.

 

Letěla kolem žirafy
s hlavou ztracenou v komínech,
kolem slona,
co vydechoval oblaka
z kufru plného špulek.
Byli nakreslení —
každý z jiného sešitu,
ale všichni toužili být ve stejné větě.

 

Na hladině plaval strom.
Jen větev,
natažená do prázdna
— prst,
co mlčky říká:
tady.
Tady můžeš položit nohu.

 

Holubice přistála,
zavrtěla se jako panenka na klíček
a z křídla uvolnila
ratolest —
zelenou,
ještě s kapkou deště
na konci listu.

 

Zpátky na arše
ji přivítal pes
v pruhované vestě
a zebra,
jež tančila valčík
se svými stíny.

 

Noe se probudil,
na vousech mu zůstala
chuť starého čaje.
Holubici se podíval do očí
a viděl sám sebe
v zmenšené verzi,
běžícího po louce
z pomerančové kůry.

 

„Dobře,“ řekl.
„Dobře.“
A voda začala ustupovat,
závěsy stahující svět
zpátky za plátno.

 

Holubice seděla
na zábradlí,
zkřížila nohy
ve tvaru houslového klíče
a tiše si pro sebe
pískala motiv,
který v ní zůstal
ještě z doby před deštěm.