blues pro mořskou vílu

Nikdo ji neviděl připlavat.
Možná ji přinesla vlna,
která zapomněla odjet.

Seděla na molu
a měla nohy —
ale jen jednu ponožku,
ušitou z rybí šupiny
a starého jízdního řádu trajektu,
co už nejezdí.

Mluvila řasami.
Každá věta jí zvlhla na rtech
a spadla zpět do vody,
ještě dřív, než ji mohl slyšet člověk.

V přístavu se o ní šeptalo
mezi sudy a solí,
že prý chodí do knihovny
a vyměňuje slova za škeble.

Že má v kabelce kompas,
který ukazuje na nejtěžší vzpomínku.

Když se směje,
tvoří se kolem ní bubliny,
ve kterých se dá krátce vidět
domov.
Ale pokaždé jiný —
jednou je to vana,
podruhé houpací síť z medúzy.

Děti jí házejí otázky
jako oblázky do vody.
Jenže místo kruhů
se rozbíhají písmena
a někdy i celé dopisy,
které se nikdy neodeslaly.

Vlasy má těžké od příběhů,
které si potopily samy sebe.
A v každém prameni
spí malý úhoř,
co se probouzí jen při úplňku.

Jednou zmizela.
Na molu po ní zbyla
jen sklenice s pískem
a v ní malá zpráva:

„Byla jsem tu jen na zkoušku.
Chtěla jsem zjistit,
jestli láska plave i bez ploutví.“

Moře si ji vzalo zpátky,
ne jako majetek,
ale jako báseň,
která nechtěla být napsaná —
jen vyslechnutá