Čmáranice barvoslepého dítěte

Nakreslil Boha
a dal mu hlavu z nafukovacího míčku
a oči, co se nikdy nedívají stejným směrem.
Jedno chce domů,
to druhé ani neví, co to znamená.

„Tohle je slunce,“ řekl,
a ukázal na modrý flek,
co se plazil ze stránky jako politý sen.
„A tohle je moje máma,
má ruce z hřebíků a úsměv z gumičky.“

Na tom papíře nic nesedí.
Tráva roste vzhůru nohama,
stromy mají vlasy
a dům nemá dveře —
jen ústa plná zavřených slov.

Dítě kreslí dál,
jazyk vystrčený z pusy
jako anténa pro ztracené signály.

„Tohle jsem já,
ale takovej, jakej bych chtěl bejt.“

Jeho postava má tři srdce,
všechna na špatném místě.
Jedno v koleni.
Jedno v zápěstí.
Jedno pod jazykem —
tam, kde se rodí ticho.

Barvy se hádají.
Zelená s fialovou o místo ve větvi.
Červená se vtírá do nebe,
jako kdyby chtěla být růžencem
v krku oběšence z vosku.

„To je moje rybička,“
říká,
a ukazuje na kruh,
který vypadá jako otevřený puchýř.
„Umřela,
ale teď mě hlídá zpod podlahy.“

Papír je plný křiku,
který nikdo neslyší.
Je to mapa světa,
kde nikdo nezáří.
Jen bliká.
Jako rozbitý semafor v noci.

Nakonec si sedne,
s fixou stále v ruce,
a šeptá:
„Tohle je modrá.
Já ji nevidím,
ale věřím, že tady je.“