Košíkář

Ve stínu starých stromů
plete košíky
na borůvky,
na houby,
na zlomená srdce.

Proutí hledá podle zvuku —
některé větve šustí jako pozdrav,
jiné tiše duní,
jako když se ve spánku převalí rybník.

V pravém koleni má klíčovou dírku,
větrná cesta,
kterou profukuje podzim,
když se vrací domů dřív než on.

Občas si sedne na pařez,
koleno opře o kámen,
a zavře oči.
Pak slyší, jak pod kůrou klíčí nitky proutí,
jako šeptání malých rukou.

Jeho prsty jsou trochu hrubé,
jako chleba,
do kterého někdo vtiskl jamku
pro konopné semínko.

Košíky plete tiše,
každý má v sobě malou kapsu
na něco, co si lidé zapomínají vyzvednout:
na smích,
na ospalý vzdech,
na to, co se zlomilo a dál voní.