blues pro panteří drápek

Nevěděl jsem to hned.
Jen že její stín
chodí po stěnách dřív než ona.

 

A že když se směje,
vzduch okolo zpomalí —
jako by se chtěl vyhnout škrábnutí.

 

Byla krásná,
ale ne tím způsobem,
který nosí zrcadla.
Spíš jako skrytý vchod
do jiného pokoje.

 

Každou půlnoc
zmizí za závěsem,
který je obyčejná tma,
a vrátí se šelmou.

 

Ne proměněná —
jen odhalená.
Panter z ní stéká
jako večerní šaty z nehtů.

 

A já tam stojím,
s miskou mléka,
kterou nikdo nechtěl.

 

Neříká mi nic,
jen se pohne —
příliš pomalu, příliš přesně,
jako by její klouby znaly mapu
mých slabých míst.

 

Milovat ji znamená
počítat s tím,
že polibek může být předehra
k zívnutí se zuby.

 

Že důvěra je věc
na drápku,
který tě zatím jen hladí.

 

A přesto
ji každý večer prosím,
ať se vrátí v kůži,
kterou nosí ve dne.

 

A ona se směje.
Ne lidským smíchem,
ale tím, co zná džungle,
když se větve pohnou
a nikdo tam není.

 

Ráno je zpátky.
V očích má ospalky
a mezi prsty
zbytek měsíčního chladu.

 

Dělá kávu,
jako by v noci neseškrábala měsíc
z oblohy.

 

A já ji líbám na šíji
mezi lopatkami,
kde je jizva jako otisk tlapy,
která tam zůstala
i když se z ní svlékla kůže.

 

A tak ji miluju.
Ne navzdory.
Ale právě proto.

 

Protože láska
není souhlas,
ale tanec mezi zuby
a krkem