blues pro pozlacené kapradí

Les byl hustý a hladový,
větve se skláněly tak nízko,
že člověk musel jít shrbený,
jinak by ho listí uneslo jako voda.

Vlci nebyli nikde vidět,
ale bylo cítit jejich dech —
v chvění kapradí,
v teplých skvrnách na zemi,
kde se ještě chvíli drželo slunce.

Holčička šla pomalu,
opatrně kladla nohy na měkkou půdu,
která dýchala pod jejím krokem.

V ruce držela zlaté jablko.
Nebylo větší než její pěst,
ale svítilo jemně,
jako když se v dálce rozsvítí poslední okno v domě.

Světlo z jablka bylo teplé a kulaté,
odráželo se v kapkách rosy
a zlatilo špičky jehličí,
jako by celý les na okamžik zadržel dech.

Občas se jí zdálo,
že slyší tichý smích mezi stromy —
ne výsměšný,
spíš takový, jaký vydává voda,
když najde cestu mezi kameny.

Šla dál,
kolem pařezů porostlých mechem,
kolem pavučin, které se třpytily jako tenké řetízky,
kolem stínů, které kráčely pozpátku.

A jablko v její dlani
bylo stále stejně lehké,
jako kdyby v sobě neslo jen jednu jedinou věc —
odvahu, která nepotřebuje slova.