Moře plyšových ryb

Večer, když usne dům
a světlo z chodby zhasne jako maják,
se v dětském pokoji otevírá moře.

 

To tiché, tlumené,
co dýchá pod peřinou a voní po plyšových rybách.

 

Malý potápěč
si zapne čelovku na čele
— plastová lucerna z přání k narozeninám —
a z kapsy pyžama vytáhne kompas
co ukazuje jen na fantazii.

 

V krabici s kostkami bydlí krabi
— skládají z lega nový útes
každou noc trochu jiný.
A pod postelí se tiše vlní
tuleň z ponožky,
co rád poslouchá pohádky,
i když už je slyšel tisíckrát.

 

Mezi stránkami knížky o dinosaurech
se skrývá mořský koník,
co šeptá.

 

Polštář dýchá jako medúza
a když se otočí na bok,
loď ze snů se odlepí od přístavu
a začne se houpat na vlnkách klimbání.

 

Malý potápěč ví,
že největší dobrodružství
nejsou v televizi
ani na tabletu,
ale v těch pár centimetrech
mezi zavřenýma očima
a prvním snem.

 

A tak plave
mezi lampičkou a šuplíkem,
kde žije želva z knoflíku
a bubliny smíchu,
co se zachytily do plyšového ucha.

 

Někdy
zavolá velryba z horní poličky:
„Zase jsi zapomněl na mě!“
a potápěč vyleze na šuplíkový útes
a omluví se ze srdce.

 

Pak přijde vítr z okna,
nadzvedne záclonu jako vlnu,
a potápěč ví,
že je čas se vrátit.

 

Zavře brýle,
schová ploutve pod matraci
a usne s pusou našpulenou
jako kdyby chtěl políbit měsíc.

 

Celá noc se pak houpá
jako loďka z pyžama
a když ráno otevře oči,
všechno vypadá obyčejně…

 

Jen na stole leží mušle z plastelíny
a v ní se ozývá šepot:
„Dobře jsi to zvládl, kapitáne.
Večer se zase ponoříme.“