Čekám na další nádech větru

Sedím zas nízko, až u samé země,
kde končíš ty a začínám já,
a ,,my" – to ostatní dokola.
Nabírám do dlaní ten zvláštní mix,
nejen sebe, co zbylo, co bude,
ale i různé stopy dětí a tebe,
ozvěny smíchu, co ztuhly na kamínky,
prach běžných dní a písek - jen okamžiky.

Přesýpám to. Pomalu. Z dlaně do dlaně.
Je to jako prosívat čas zkrze ně.
Jemný písek jsou dny, co jen tak protekly -
letmé úsměvy, drobná gesta, dětské hry,
a vzájemné doteky, co teplo na kůži zanechaly.
Teď je sypu zrnko po zrnku mezi prsty,
znovu přehrávám si všechny ty okamžiky.

Ale... ty kameny.
Nejsou všechny těžké bolestí.
Některé jsou obroušené radostí,
kulaté ohlazené vzájemností,
lesklé od slz – smutku i radosti.
Praskliny občasných nepochopení,
To jsou ty podstatné věci:
první pohled, slovo ,,miluji",
první nádech dětí.
Našich příběhů esence.
Základní kameny mne,
protkané kameny tebe.
Jsou těžké, ano. Ale ne proto, že tíží –
těžké váhou svého bytí.
Nedají se odnést. Drží tvar. Tvoří struktury.

A ten prach...
Je z pádů, co jsme přežili.
Z drobností našeho soužití.
Je to i prach z křídel motýlích,
z jasu v tvých očích, i dětského objetí,
z nespočtu drobných okamžiků.
Visí ve vzduchu mezi dlaněmi,
cítím ho na špičkách prstů –
všechno, co bylo a co je před námi.

V té přesýpající se směsi
cítím vnitřní napětí.
Písek, co se chce sypat rychleji,
kameny, co se brání pohybu, lpí,
prach, co nejde setřást co se lepí.
Jedna dlaň chce pustit, druhá drží pevně.
Je to nekonečné třídění sama sebe,
zbytků já a budoucí esence.

Sedím tu, s prázdnícíma se dlaněmi,
s pískem dnů, co mi mezi prsty mizí,
i kameny radostí i bolestí, co zůstávají,
s prachem všeho, co bylo a je budoucí.
A v tom tichém, prachovém světě na zemi,
kde se my s tebou mísí,
jsem já.
Jen směs písku, kamenů a prachu.
Čekající na další nádech větru,
co si přijde znovu pro svou trochu.