Špetka soli

Na prkénku včerejší sny,

krájené na plátky bilancí.

Nůž se pře s cibulí,

slzy štípou v koutcích očí

je to z ní, či z včerejších bolestí?

 

Konvice píská netrpělivostí,

voda vře vždy, když se to nehodí.

V hrnci míchám polévku možností,

každá lžíce přidává hořkosti váhání.

A na staré rány špetka soli,

co ani brambora nepohltí.

 

Lednice šeptá: „Nech to být,

uchovej chlad, zamraz okamžik.

Vše podstatné už máš uvnitř.“

Ale trouba láká: „Rozpal se!

Spal, co tě tíží a dusí.

I popel přece může být úrodný.“

 

Na pánvi syčí zítřejší plány,

v horkém oleji smaží se sny,

některé černé, jiné nedodělané.

Vařečka v ruce trne,

míchat, nebo všeho nechat?

 

Mouka na lince práší,

jak nesplněné sliby,

co se lepí na prstů konečky.

V míse čeká těsto na zítřky,

ale droždí stále váhá,

zda na kynutí zbyla mu síla...

 

Mezi troubou a mrazákem

svádí se tichá bitva chutí.

Každý recept vrhá vlastní stín.

A v každém soustu

cítím jistou nejistotu,

která se rozplývá na jazyku

jako cukr v čaji,

co nikdy není dost sladký

ani dost hořký.

 

Vím že někteří nemají rádi u básní audio těm se omlouvám a pro ty co neradi čtou delší texty je tady připravena verze s audio :)