třešňová loďka

Na hladině,
kde se ani vítr nezdržuje,
plula třešňová loďka.
Z červené slupky,
kterou někdo olízl
a něžně pustil.

Byla veliká právě tak,
aby unesla dech.
Nebo myšlenku
na návrat,
který se nikdy neuskutečnil.

Proud ji bral do záhybů říční řeči,
kde se slova rozplývají
v bublinkách vzpomínek.

Někdo ji sledoval z mostu.
Možná dítě.
Možná stín.
Možná jen oko,
které si ještě pamatuje barvu radosti.

Třešňová loďka neměla stěžeň.
Ale znala směr.
Ne podle kompasu,
ale podle chuti na jazyku —
tak mírně sladké,
že to mohlo být rozloučení.

Na břehu seděl čas
a v ruce držel kamínek.
Tichý,
těžký tak akorát,
aby rozbil vodní obraz
a připomněl,
že i krása se potápí.

Ale loďka plula dál.
Mezi stíny rákosí,
kolem nohou,
jež nikdy nedošly domů,
a pod hvězdami,
které svítily jen těm,
kteří zapomněli chtít.

A pak —
kdesi za zatáčkou,
kde řeka dýchá pomaleji než svět,
se ztratila.
Ne potopila —
jen se stala součástí vody.

A možná,
možná právě tehdy
někdo naposledy
ochutnal třešně
a nevěděl proč
mu zvlhly oči