Jaké to je,
dívat se na svět z druhé strany,
mít touhy
a vědět, že se to nepodaří ?
Zoufat si,
nebo si z toho vzít poučení,
když druhé své "Já" vidíš
ležet "na smrt" opilé ?
Že je to nemilé, je nabíledni,
dívat se shora na sebe,
s rukou připravenou zabušit na bránu.
Co je to za sílu, jež táhne je zpět
zděšené, neschopné pohybu ?
Říkáš si " to nejsem já, já stojím tady
a dívám se na sebe, jak mlčím ".
...tak, jaké to je, být připraven
a nevědět proč ?