královna jeřabin

Na okraji polní cesty
ležela stužka
z rudého hedvábí
a vítr ji tiskl k trávě,
jako by šepotal:
zde prošla.

V koruně stromu
se houpal klobouk
s perem z ptačího kalendáře.
Jeřabiny zářily
jako ciferníky
letního večera,
každá kulatá, lesklá,
plná hořkosladkého času.

Královna přišla bosa,
šaty z vyšívaného mechu,
v očích dvě zrcátka
ze dna studánky.
V rukou držela proutěný košík
a v něm —
harfu z pavučin,
nabroušený měsíc,
a dopis, psaný
inkoustem z malinové šťávy.

Všechny jeřabiny
se sklonily.
Roj sršňů ztichl
a přelstil čas tím,
že z něj vytvořil závěs
s výšivkou z dýmu
a nádechů.

Pod stromem
čekal stůl z břidlice,
na něm cukroví z mraků,
šálek s otiskem rtů
a svíčka,
která hořela směrem dovnitř.

Královna usedla
a z košíku vyňala jednu větu.
Postavila ji před sebe,
a ta věta se rozvlnila
jako stužka na hřebeni.

Kolem procházel jelen,
na každém parohu
zvon z jiného ročního období.
Zastavil se,
zazvonil srpnem,
a pokračoval dál
v rytmu,
který zná jen les
a tělo po polibku.

Na nebi visel zámek
s okny do všech stran.
Jeřabiny ho poznaly
podle stínu,
který kreslil na trávu
znamení pro ty,
kdo chodí bosí
a sbírají ticho
s košíkem plným tónů.

Královna vstala,
zavázala stuhu
k větvi starého buku
a odešla směrem,
kde se les mění
v orchestr.

Za ní zůstalo
jen pírko,
vůně pečené řepy
a šepot:
„Jeřabiny poslouchají,
když zpíváš beze slov."