Večernice

 Večernice 

 

Kde padla tvá záře,

moje Večernice,

na moji paní,

na její krásu,

na ctnost jejího srdce,

má bílou duši

jak holubice.

 

Jsem jen služebník,

ne její pán,

jen někdo, kdo jí může

naslouchat,

někdo, kdo slyší

její křik.

 

Její tvář je jako

bílá žula,

vytesaná z kamene,

krásná jak anděl.

 

Ráno má tvář

líbezný úsměv,

ale večer –

oči plné slz,

a v noci ústa,

která křičí,

a nikdo je neslyší.

 

A ráno…

v duši klid

a v očích nádech

touhy žít.