Arachné

V podkroví voněla klubíčka
po dřevě a dešti.
Na trámu visela síť,
jemná jako závoj nevěsty,
a v jejím středu —
dívka s očima z jantarového mechu.

Prsty měla dlouhé
jako věty z dopisu malíři,
a každé vlákno,
které spřádala,
zpívalo o jiném odpoledni.

Z příze soumraku
tkala gobelín
s mořem,
kde ryby měly křídla
a létaly mezi hvězdami
na nitkách z měsíčního svitu.

Zlaté špulky se točily
jako karnevalový kolotoč,
a nitě se leskly
jako těla cikád
v letní galerii světla.

Na stěnách visely vzory:
strážci s hlavami z tulipánů,
delfíni z hedvábí,
a lodě, jejichž plachty
byly ušité z nádechů.

Do dílny vešel mladík
s kapsou plnou knoflíků
a jedním úsměvem
ve tvaru spirály.
Přinesl jí vlákno z hvězdy,
kterou utrhl z obruče Saturnu.

Arachné se usmála,
vpletla jehlu mezi slova,
a začala vyšívat čas:
hodiny z jablečných jadérek,
minuty z třpytu pavího pera,
a vteřiny z prasklých bublinek
v minerálce snu.

Vtom zavál vítr
a síť se rozhoupala
jako lustr v opuštěné kavárně.
Vlákna zpívala,
příběhy se třpytily
a celé podkroví
vonělo po pryskyřici a plátně.

Dívka se vznesla —
ne letěla,
spíš tančila vzhůru
po vlastních stezích,
a každá její stopa
byla novým začátkem.

V rohu zůstaly nůžky
a na podlaze
ležela jediná nit,
která šeptala jméno
jako tajemství
v polštáři