Všednost

Ráno začíná zvukem aut za oknem,
vibracemi v okenním rámu,
tichým duněním v útrobách domu,
kde se prach zvedá proti světlu
a tančí v proudu mezi záclonami,
jako by chtěl být spatřen jen na chvíli.

A pak, když je deštivo 
bubnování na střešní okno,
pravidelný rytmus v tónu,
co hladí dům zevnitř po schodech dolů.
Kapky stékají po skle
po známé cestě,
kterou si pamatují jen rána,
kdy je venku šedivo
a uvnitř klid a teplo.

Zvuky spící rodiny,
mělké dechy dětí,
tiché manželovo chrupání,
přerušované jen občasným otočením
peřiny na druhý bok.
Ticho naplněné přítomností,
kterou nechci rušit svým bytím.

Vůně domova se line,
směs čistících prostředků,
vadnoucí vůně parfému
visící ve vzduchu v chodbě,
zbytky včerejší kávy na stole,
a květiny v rohu u stěny,
co se jen snaží přežít změny.

Dotyk kočky u nohy,
hbitý ocas a měkké chlupy,
otírající se o kotníky,
němá hladová výčitka –
připomínka, že den i pro ni začíná.

Prsty na starém stole,
hladím rýhy v dřevě,
paměť let,
které se do něj vryly,
jako nevyřčené věty,
co zůstaly mezi námi.

Cinknutí lžičky v hrnku,
ozvěna v tichu,
když někdo v kuchyni
přechází po linu,
šustění časopisu,
co už nikdo nečte,
ale pořád tu je.

Světlo dopadající na stěnu
mění barvu podle času,
chvíli zlaté, chvíli šedé,
vždy jiné,
ale pokaždé známé.

Všednost má vlastní vůni,
vlastní zvuk a dotek v dlani.
Nenápadně se vplétá do rána,

a já
v tom proudu smyslů stojím sama,
zůstávám chvíli bez hnutí,
abych nezapomněla v zapomnění,
jak voní domov v probuzení,
jak chutná ráno v rozbřesku dne,
jak zní déšť na okně,
jak dýchá spící rodina v pokoji
a jak kočka tiše prosí
o místo v té chvíli, co nás pojí.

Zhudebnění je u této básně taková spíše hříčka :)