Zaprášená kopyta

Pole – obzvlášť plodné životní období

Sklizeň – bezstarostný podzim života

Voda – pokud chvíli zpomalíš, nepřehlédneš důležité nebo krásné věci ve svém okolí. Život letí jako voda.

Kůň – životní síla

Kopec – svá předsevzetí dotáhneš do konce

Pahorek – v životě je potřeba překonávat překážky

Vrch – někdo bude sdílet tvé zájmy

(Zdroj: snar.cz)

Na poli cválají koně plodnosti,
práší se po sklizni, kopyta se bouří
tam, kde čas klíčí a život cválá bez otěží,
 a v hlíně spí klid, co bdí jen v neděli.

Sklizeň se chvěje – podzim bez obav,
dny zrají v barvách, ve světle a sláv,
kdo sklízí s úsměvem, ten chápe snad,
že středa není stín, ale jasný hrad.

Voda, jako šepot, cválá dál;
„Zastav se – v tichu jsi víc znal,“
„V proudu, kde mihnou se tváře i dny,
život učí být všímavějším.“

Kopyta dusají sněním – koňská to síla beze jména,
svaly jsou přítomností, duše minulostí i budoucností.
Ten, kdo se s koněm srovná ve cvalu,
chápe, že vůle je plodná jen v tichu.

Kopec se zvedá – cíl, jenž svítí v obraze,
myšlenka stoupá po vlastní dráze,
kdo šlápne výš, byť pád hrozí mu ve tmě,
ten neztrácí víru, která drží ho pevně.

Pahorek volá: „Bez boje není růst,“
každý nádech bolí, však i půst.
Uzdravení hladí toho, kdo se nezalekne,
neboť jen ten, kdo klopýtne, se nelekne.

Na vrchu stál jsi – a s tebou i druh,
tichý jak vítr, co nedělá rozruch,
slabiky splývají v jediné řeči,
duše se míjejí, tančí – leží i klečí.

A tak sen stále šeptá mi do ucha,
do nekonečného ticha:

„Život není jen cesta – je to básnička.
Slyš, jak v ní zní kopyta, pole, i vodička…“

…není kam spěchat.