Přeměna

Plýtváš slovy k modle bůžka,
oděna ve své lživé nahotě.
Tohle je naše první schůzka,
krásně ztrácíš na hodnotě.

Jsem stín, jsem pocit beznaděje.
Chtěla si to, ne? Tak co se děje.
Jsem démon, poslední svaté zmizelo.
Teď se mi nebraň, dej mi své tělo.
Jsem zlo, které si tě navždy vezme.
Takhle sis přála lásku, teď jezme.

Na kolenou očekáváš svoji odměnu,
v potu odráží se tvůj slepý chtíč.
Když řeknu, tak dáš klidně každému,
pak do tebe vstoupím já – jen dál křič.

Hltáš ho v každém okamžiku.
Pokračuj, nemůžeš teď přestat!
Spolkni vše, co máš na jazyku,
ať tě můžu i nadále trestat.

Hýčkej si mě, beze mě není života.
Pros mě, dárek pro mě bude tvá nahota.
Slzy v proudu teď stékají v hanbě tvoji,
tahle bolest se už nikdy nezahojí.

Přivítala si mě, teď jsem tvou součástí.
Jsem decht, co naplnil tvoje plíce,
v nádechu krvácíš, hoduji se slastí.
Zemřeš, když nebudu tě chtít více.
________________________________________

Proč nepadá k nohám můj vlastní stín?
Proč je má vlastní mysl v poutech?
V niveč jsem mu dala nejen svůj klín.
Tělo a mysl ve dvou různých koutech.

Když spolu ležíme, jsem osamělá.
Orfeus, tvrdil jsi, že je tvé jméno.
Byla jsem tak mladá a nesmělá.
Ale teď vše o tobě je mi zahaleno.

Tvá lež mě uspokojovala – Pinocchio.
Tvé doteky znásilnily to, co zbylo.
V mých ranách jsi se šťastně tetelil,
smál ses a s mojí bolestí ses přátelil.
________________________________________

Slyšíš, co ti říkám mou němou tváří?
Svou naději nechala jsem na oltáři.
Najít teď chci vše, co ze mě zůstalo,
to místo bez tebe, tam kde je veselo.