Nemrač se.

Ty tři slova měj se hezky.
Můj tep, který drkotá zuby.
Klepu se.
Uvnitř.


Zakřičela bych sprostý slovo.
Jenže pak bych nemohla přestat.
A pak bych mohla přestat existenčně fungovat.


KRÁVO!


Trhám na kusy neexistující bankovky.
Svírám pěsti.
Sebe sbírám.
Donekonečna si opakuju, že přece tímhle nemám být.
A vtahuje mě to zpátky dovnitř.


KRÁVO!


Bolí mě hlava.
Chodím šejdrem.
Jsem sama sobě vyvrhel.
Bez domova.
Bez přístavu.


Neumím ho vytvořit.
Přes všechen sebezpyt.


Chci s někým mluvít.
Doopravdy.
A nepřipadat si jako patetik.
Jako negativ z fotky.
Ale skutek, který utekl.


TY ZASRANÁ KRÁVO!


Zeptej se mě, jak mi je.
A když ti to doopravdy řeknu.
Buď tu pro mě.
Já jsem.



Ne, tohle neni hezká báseň.
Něco ji schází.
Něco jí přebejvá.