Elegie

Hoří svíce podél Gorkého ulice,
pomalým plamenem a vosk z nich pomalu odkapává na chodník
hoří nekonečný galaxie, ty, který se ti točej před očima, když pevně sevřeš víčka k sobě
a za nima je jenom mokrá pleskající látka
a ženy kvílící žalozpěvy v zapomenutejch rastarejch jazycích
a rozpálený pouště,, cesta na šalinu
a neexistují tam slova,
neexistuje tam hudba
kromě nekončících táhlejch akordů a hučení větru
a hučení oceánu
a hluboká čerň vesmíru a chladný kamení měsíce
tam někde jsou tváře a hlasy moc zamlžený na to, aby byly reálný,
ale ty na ně nikdy nezapomeneš
a vracej se v příboji,
v přesýpajícím se písku
a jsou tam všechny zapomenutý věci
a věci, co si pamatuješ až moc ostře
a dál už jen křik racků a spalující slunce,
který všechno vidí.