rezervace chráněných slov

Za hranicí hluku
a betonových frází
leží území,
kde se šeptá místo mluvení
a každé slovo má ocas i peří

 

Cedule u vchodu
je vyryta do měsíční kůry:
„Zde žijí slova,
která už nikdo nepoužívá —
ale sny je stále potřebují.“

 

Mezi trsy metafor
se pasou rýmovaná podstatná jména,
a přídavná jména
si hřejí konce samohlásek
ve stínu vět, které už nic nechtějí vyjádřit

 

Slovo „laskavost“
má pelíšek z mechu
a každé ráno si čistí význam
v kapce rosy zachycené
na křídlech slova „něha“

 

Tam, kde roste verbální kapradí,
žije „blouznění“
— noční tvor,
který se krmí zapomenutými sliby
a zpívá v dialektech,
co zná jen srdce

 

Občas přiběhne
přechodník —
plaše a s neklidným ocasem,
jako myšlenka,
která nečekala, že bude slyšena

 

Na stromě visí slovo „mámení“,
zvětralé,
ale stále schopné rozplakat dudka

 

A v jezírku mlčení
plavou slabiky,
které se nikdy nesložily do vět —
jen tiše krouží,
jako vážky z přechodného času

 

Strážce rezervace
má hlas z chmur a fléten
a zapisuje do notesu
každé slovo, které se vrátilo
z města bez básní

 

Dnes znovu spatřil
„soucit“ —
hubené, ale živé,
a „údiv“,
který se vrátil s modřinou
od vědy

 

Na noc
se slova ukládají
do větrových nor
a šeptají si pohádky o dobách,
kdy je lidé vyslovovali
s úctou i tichem

 

A ráno?
Ráno sem přichází dítě
s notýskem v kapse
a slovo „přesah“ mu sedne na rameno
jako pták,
který ještě nezapomněl zpívat