zbojnické dědiny

Země je napjatá jak lýčený řemen
mezi dvěma kopci.
Na něm visí konve,
ve kterých si šeptá déšť.

 

Švestky přezrávají
ve stínu chalupy.

 

Na půdě spí cep
vedle zbrocené haleny —
pořád nese tvar zad,
které se už nevrátily.

 

Cestičky se kroutí
jako pasoucí se had.
Vedou přes křížky
z mechových kamenů
a nad každým
se sklání větev
s vlaštovčím křikem.

 

V poli
trčí vědro
zavázané šátkem.
Z jeho okraje visí
písnička,
kterou si už nikdo netroufá zpívat
nahlas.

 

Pod lavicí
v černé kuchyni
ležela hliněná čutora.
Když se s ní zatřese,
ozve se hrom
z roku, kdy odešel Ondráš.

 

Na okraji pastviny
rostou jalovce —
každý z nich
má v kořenovém chvění
jednu ukrytou valašku.

 

Muž s křivou holení
si v dlani hřeje
zvonivý knoflík
z kabátu,
který někdo kdysi přehodil
přes plot mezi světy.

 

Na hřebeni
se pase mlha.
Zanechává otisky
v trávě —
vypadají jako písmo
z palců
neviditelného stáda.

 

Dítě kreslí do prachu
zbojnické jméno
klacíkem
z krve březového loje.

 

Na konci dědiny
sedí stařena
a čte z kolen.
Říká, že vše, co bylo,
zůstalo v uzlu
na konci fěrtůšku.

 

A večer,
když vítr obchází štíty,
slyšet předení
ze starého úkrytu
pod hromadou polen.

 

To není myš.
To zbylý příběh
hladí chalupu
po zádech