Na ramenou mi sedí voskové ruce
Na ramenou mi sedí voskové ruce
Na ramenou mi sedí voskové ruce
Jedna mi šeptá o rybách
plujících pod podlahou nemocnice
Druhá mě buší do hlavy
v rytmu kroků dětských pohřbů
Tam matky nepláčou
jen balí do šátků
ptačí ulity
Za nehty mi roste mech
který se zelená
jen když krvácím
A stromy na dvorku
mají oči
a ty oči
mají hlad
Občas mě světlo
jen tak zvedne ze židle
a já zůstanu viset u stropu
se stínem provazu
okolo krku
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
Wernisch píše ve své poslední sbírce (Půjčovna dřevěných dortů, 2024) o jistém Sylvesterovi, kterého našla Hurdálkovic Mařena v lese. Měl na krku provaz a uměl chodit po čtyřech... no, celé to vypisovat nebudu... jen jsem si na to, při tvém hororu, vzpomněl, třebaže Ivan W. to vždycky odlehčí ironií a humorem, který se nezastaví před ničím... Ahoj!
15.06.2025 18:59:48 | jarynn
Já se přiznám, mě ten nadpis odpudil tak, že si říkala, jestli mám vejít. Ty voskové ruce. Možná, že když je někdo nemocný, hodně, tak vidím tu voskovou barvu. Od malé holky se mi protiví umělohmotné nádobí a hliníkové příbory. Tenkrát se do jídelny nosily z domu, v ušitých pytlících. Naši mi tam dali hliníkový. Nebyla jsem schopná s tím jíst a brala si tajně z domu nerez. Jednou jsem došla ze školy a táta se mě zeptal, jaký mám příbor. Byl nerez, že. Dostala jsem strašný výprask. Ale stejně si ho vzala znovu. :o)
06.06.2025 17:11:32 | Philogyny1
