Sivá postava

Seděl jsem v pokoji. Praskání krbu,

v polospánku, bylo mi společností.

Mihotavé plameny štípaného dubu,

jenž s popelem odcházel na věčnosti.

Seděl jsem v křesle a hleděl na plamen.

svíraje oka a padaje v spaní,

když tu jedno poleno prasklo tak mocně

až trhl jsem s sebou v zamumlání.

 

Sprška pak jisker vylétla v komín

a plameny šlehly o trochu výše.

Vstal jsem a odešel z pokoje svého 

usínat raději do ložnice.

Místnost to prostá jen postel a závěs 

komoda s oděvem u zdi stoje.

lehl jsem do peřin a usnul zkraje.

V županu, u dveří boty dvoje.

 

Jen krátký spánek mělký a neklidný.

Pak se mne na dobrých pár hodin  jal.

Vítr jen skučel a oheň praskal.

To už jsem já ale nevnímal.

Zdál se mi sen. Byl natolik jiný,

že jsem se probudil ve tmách noci.

Postava sivá shlížela na mě.

 A já na ni. Byl to zvláštní pocit.

 

Postava sivá, bledá a vychrtlá.

Kosti lícní jak hřbety nože.

Propadlé oči. mrtvé a bez citu

Hleděly na mě a na mé lože.

Já na tom loži. V podivném snu,

viděl se jak jsem mělce spal.

Postava sivá oděná v rouchu.

Vedle ní já jsem v tom snu stál.

 

Říká mi Jakube půjdeš teď se mnou.

Pohlédneš na život svůj jaký je.

A dokud mi neřekneš to co chci slyšet,

Nezmizím nedám ti pokoje.

Pověz mi proč sobě tolik se trápíš?

A proč se cítíš tak osamělý?

Proč tolik myslíš a kam tě to svádí?

Proč před lidmi jsi radši oněmělý?

 

Slyše ty otázky hned jsem se otřás.

Jako by bodala do živé rány.

Potom však zmizela v podivné mlze.

Já běžel vstříc mlze a chtěl jsem hned za ní.

Neznaje na na žádnou otázku odpověď

Chtěl jsem je uslyšet, nedbaje, za ní hned.

Nedbaje na její odporný mrtvý vzhled.

Chtěl jsem ji uslyšet o sobě vyprávět

 

Tu se zas zjevila a já s ní.

Na místech kde trávím spousty dní.

Mlha jen jakoby změnila se.

V páru a co kolem tetelila se.

Seděl jsem ve vlaku a kolem lidé.

Hned jsem se ohradil a chtěl jít pryč.

Vidíš to? Povídá stvoření sivé.

Pověz mi proč je to na tebe bič?

 

Sedím už smířen, že další cesta

 ve vlaku bude mi utrpením.

Přikován v kupé naproti ona.

vyčkává vstříc mým odpovědím.

“Nevím” jen utrousím. Já to tak mám.

Že hodinu ve vlaku sedám rád sám

Nerad se pletu k cizím lidem.

Nerad je věru poslouchám.

 

Je to jak kdyby mi trubice hlásná

křičela doktrínu do uší

Sedávám rád jen v těch dražších kupé

Tam kde mě nikdo neruší.

Proč jsi pak mrzutý postava ptá se.

Když k tobě někdo přisedne si?

“Nevím sám” povídám, nemám to rád.

Když mohu, prostě odsednu si.

 

Budiž jak budˇ. To je nejmenší břímě

Že jedeš vlakem raději sám. 

Jsou lidé různí. Příjemní, divní

A já tvoje pocity docela znám.

Jsi vyčerpán jen tou cestou vlakem

dříve než dojdeš v zaměstnání.

A lidé kolem jsou pro tebe tlakem

jak byli by znali tvé rozjímání.

 

Je to jak sedět zavřený v kleci.

Povídám tomu stvoření.

A když někdo sedí, kašle a mluví

To není příjemné nikomu přeci.

Dobře vím že na mě lidé vidí.

Jak mi to všechno je nepříjemné.

Nevím co s tím a pak už je nesnáším

Za maličkosti malicherné.

 

Takový jsi a já ptám se tě proč.

Že už tě rozezlí taková věc.

Ten hlasitě dýše, ten má jiné boty.

Není to normální? pověz mi přec?

Nad touhle otázkou chvíli jsem dumal.

Věda že věrně mě vystihuje.

Ani jsem nespatřil, snesla se mlha

vprostřed sna mého nepokoje.

 

Bloudil jsem mlhou a hledal slova.

Hledal jsem v sobě. Pak zase a znova.

Klel jsem nad věcmi jenž nemám v rukou.

Spílal jsem, nesnášel vše co je vůkol

Až postava sivá propukla v smích.

Ten smích uťal prod mé letargie.

Tu pára jak křídla mušího roje

na prahu mého předpokoje.

 

Povídej Jakube. Ptá se mě zase.

Jaktože ve dni bílém spíš.

Spal jsi i včera a spals celou noc.

V půlnoc se vzbudíš a potom bdíš.

V půlnoc se probudíš jako bys nespal.

Odezní vypité sklenky vína.

Sny se ti zdají všeliké. Těžké.

Proto pak ve dni často dřímáš.

 

Říkám jí, zlobě se. Jak to mám vědět.

Kdo to má vydržet celý den sedět.

Odvádět práci co vyžaduje.

Osm hodin soustředění a energie.

Podívej Jakube na kolegy.

Závazek stejný a přeci tady.

Sědějí, nespějí. Celý den bdí.

A slova s tebou nikdy neprohodí

 

Mrzí mě, říkám jí, že to tak není.

Že v mluvení nenajdu zalíbení.

Vyřídit ale umím co musím.

s taktem a nikdo si nestěžuje.

I když to milá má i když to stojí.

Hromadu vší mé energie

Jsem vážně spokojen. V tom co mi říkáš

Jímá mě věru jen melancholie.

 

Na to ta postava propukla smíchem.

Kdákavým ostrým a nepříjemným.

Kdákala do tmy a mlha se snesla

Já odevzdán stál zcela nepřítomný.

Plakal jsem, štkal jsem a litoval bytí.

Cloumal mnou vztek jako vlnobití 

Nakonec hledím rozzloben na ní

A přicházím o všechno vychování

 

Kdo tě sem pozval? Kdo vlastně jsi?

Kudy jsi přišla. Tak co je s tebou?

Mrtvole podobná, táhni si do pekel!.

Křičel jsem ze sna a trhal sebou. 

Řekla mi: příteli pozvals mě sám.

Dokud spíš jakoby na márách.

Pohlédneš častokrát na mou tvář.

A zlekneš se. Věru ji dobře znáš.

 

Hledím jí tak do těch zapadlých očí.

Jak bych je celého života znal.

Vidím v nich něco, co bolestně skučí

a sám bych ten důvod nerozpoznal.

Potom mě zděšení ochromilo.

Když na půlnoc bily kostelní zvony.

Křičel jsem kdo jsi? Nech už mě být.

A byl jsem už docela probuzený.

 

Seděl jsem zmateně na posteli.

Seděl jsem duše má zjihlá strachem.

Za oknem zněly ty půlnoční zvony.

Vítr si pohrával se závěsem

Vstal jsem a běžel jsem k umyvadlu.

Z důvodu mě ještě neznámého.

Upřel jsem oči své ku zrcadlu.

A viděl v nich člověka povadlého.

 

S očima jakoby zapadlýma.

Sivého s lícními kostmi v šeru.

Jako by hřbety rezavých nožů.

mrtvý jsem uvnitř, pravím si věru.

Byl jsem to já kdo na mne mluvil.

Proč jsem měl tuhle noční můru.

Co na tom pravdy. zase je půlnoc

A zase tu stojím bdělý a vzhůru.

 

Hledím si do těch zapadlých očí.

Vidím v nich něco co bolestně skučí.

Tvrdé jsou. Bez citu Není jim do smíchu

Jako by sám ďábel seslal to vidění.

Hledě si do očí pálí mě svědomí

Krátura umrlá odporná sivá

drásá mou duši jak bestie divá.

a bije jak na buben povadlé vědomí.

 

Bije jak na buben. Do srdce křičí.

Takhle už dále nejde žít.

Jestli jsi jenom postava sivá.

Rozhodl jsi se zahubit.

Sebe i se vším co kdy jsi byl.

Obracíš svoje štěstí v prach.

K samému nenávist stále chováš

a proto spíš jakoby na márách.

 

Stojím tak sám vprostřed téhle noci.

Oheň už nehoří a vítr kvílí.

Zapálím v krbu a do křesla sedám.

Rozrušen hledím na plameny chvíli.

Potom jsem pro klid přivřel oka.

Zřel jsem však její obraz matně.

Věda že chci aby z čista jasna

Zmizela a to nenávratně.

 

Po létech najednou směji se sobě.

Směji se vlastnímu uvážení.

Vždyť není-li na světě nic už pro mě

Pak mě svět uvrhá v zapomění.

Říkám si vždyť je to docela prosté.

Jaký jsem, je i mé okolí

Zvedám se z křesla a dumaje chodím.

V kol po půlnočním, pokoji.

 

Chodím a vzpomínám, chodím a hledám.

Cesty ven ze svého zahořknutí.

Došlo mi že jsem jen hlupákem chorým.

Co zasluhoval by nakopnutí.

Mávám pak rukou nad vším co bylo

Postava sivá se změnila.

Praví mi: Tak je to s tebou lepší.

Však nepřej si, abych se vrátila.