Bronzová

Zvonky na dvoře svátečních vran

se srdcem mrákotným vyvěrá z úst

pluk v předmostí je z bronzu plný ran

a přadlen v podkroví roste jejich půst

Zvoníci zmámili jádro svíce prohořelé

a já seju kořeny břitev v půdě orné

setřelé a lásce navždy žízní vřelé

stopařům písku nelítostně sporné

Proč se neotáčí jen půlka Země?

Jak milo, že z krápníků už nekape?

Co že rytířů tě volá plémě?

Kam že dali tvé vysněné kanape?

Zvuky míjí povalené plakáty 

svědčíš v lese obalena brokáty

co zbylo z mýho lanoví na zvony

jen cvrkot cikád a snovaččí kokony