blues pro zůstatek světa

 

Země je tichá
jako opuštěné hlediště
po výbuchu světla.

 

Město leží v popelu,
okna obrácená k obloze
jsou slepá.
Dveře dokořán,
ale nikdo nezve.

 

Na náměstí
rostou kapradiny z puklin
v soše generála bez jména.

 

Ona a on.
Kroky v prachu.
Ruce obalené popelem.

 

Na křižovatce
si vyměňují konzervu
a úsměv,
který pamatuje,
jak chutná čaj
a ticho mezi dvěma větami.

 

Spí ve stanici metra
na lavici z betonu
a vypráví si
příběhy o školních lavicích,
o plastových krabičkách
a ruce,
která se dotkla omylem
a zůstala.

 

Na jejím krku
zavěšena žárovka —
nesvítí,
ale hřeje představou.

 

Jednou večer
mu položí dlaň
na hruď,
kde ještě něco tepe
jako odraz planet
ve vyschlém jezírku.

 

On jí dá krabičku sirek,
poslední,
a popíší je fixem,
který nepíše:
její jméno
a jeho ticho.

 

Spolu se dívají
na zrezivělou anténu,
kam ráno přiletí pták
a zpívá
jako by svět pořád trval.

 

V ruinách knihovny
najdou stránku
s ilustrací stromu.
Pověsí ji na zeď
a dají pod ni hrnek s hlínou.
Čekají,
že vyroste.

 

Když prší,
běží ven ve spodním prádle,
ústa otevřená
jak starý trezor.
Smějí se.
Ten smích zní
jako jazyk nového druhu.

 

Spolu.
Dvě postavy
v krajině bez světa,
ale svět se znovu tvoří
v jejich dlaních.

 

A když večer usínají,
její vlasy mu přetékají přes rameno
jako řeka,
která si pamatuje
každý břeh
i všechny mosty,
co shořely