Sebeláska

S nenávistí splývá, stěží už to skrývá.
Láska, co ji bují v hrudi, ať ji nechá na pokoji.
Srdce jí pláče, ztěží se vláče.
Přemýšlí nač tu žít, co z toho má přeci mít.
Jenom díru ve svém srdci, tepe a pálí na její duši.

Bolí ji být, snaží se mýt.
Kapky padají, tiše ji volají.
Duchové času, vládci mrazivého hlasu.
Neopětovaná láska mezi nima ztratila cestu jak prosincová zima.

Trýznit se sama, nedělat drama.
Už nesnažit se snít, lepší bude prostě bdít.
Není to tak děsivé, není to tak podivné.
Že svět za okny bytu stále čeká na kapku slunečního svitu.

Z duše toužit, ze strachu se soužit.
Dívat se do zrcadla, vidět ženu, co nespadla.
Na mramorovou zem, kdysi bolel by ten sen.
Co by stála za hřích, za milost i za smích.

Co by byla hodna lásky,
bolestivý příběh mrtvé sebelásky.