O osudu.

Blíží se ke mně po mokrém chodníku,
já poznám ji, poznám, podle deštníku,
je celý bílý s červenou jahodou:
...k našemu setkání došlo náhodou.

Po dešti, kdy město se zhlíží v kalužích
a ve vzduchu vznáší se vůně po růžích,
osud nás oba dva k sobě svedl:
ona dívka se zarděla a já zbledl.

Chvíli jsme stáli a hleděli zaraženě;
vždyť, komu se stává to denodenně,
potkat svůj, v životě, vysněný sen ?
Dívka se usmála a já byl polapen.

Osud nám připraví různé chvíle,
pak za rohem culí se potměšile,
tak, jako režisér vytváří scénu,
mou do cesty poslal mi budoucí ženu.