Konečná stanice
Z pomněnek lůžko na ztichlém nádraží
pražci ho do duše tlačí.
Vlak už tu nestaví, zdá se.
Snad proto, pokud ví, sotva tu překáží… kráse.
Oči po nebi kráčí,
po tvářích rosa (?) mu stéká.
Ucho dá na kolej, zatají dech;
leží tam, naslouchá… čeká…