tajná čtenářka

V podkrovním pokoji,
kde se strop skláněl
jako unavený vychovatel,
seděla dívka
na posteli z kovových melodií.
Četla si potají —
pod dekou,
jejíž lem byl vyšší než zákon.

Kniha jí svítila do tváře
jako okno do jiného domu.
Slova se zvedala
z papíru v tichých oblacích,
a každý odstavec
jí přivázal k srdci
nový kompas.

Za oknem šustil strom,
jehož listy zapisovaly
nezodpovězené modlitby
do stínu ulice.
Měsíc se opřel o římsu
a nahlížel
do její stránky
jako zvědavý knihovník.

Pod postelí spalo osm bot,
každá snila jiný sen.
Na stolku ležela ulomená pastelka —
její špička byla růžová
a pamatovala si
obrys princezny,
která uměla utéct z věže
bez pomoci rytíře.

Zpod polštáře
vyčníval záložkový anděl.
Jeho křídla byla z kapesníku,
kterým kdysi přikryla
slovo
"navždy".

Na stěně tikaly hodiny,
ale ony neodměřovaly čas —
spíš hladinu samoty
v místnosti,
kde se dívka
učila rozpoznat
sama sebe
v hrdince,
která taky neměla
příjmení.

A když dočetla kapitolu,
zavřela knihu tak tiše,
že ani prach nespadl jinak.
Pak zhasla baterku
a usnula —
s hlavou plnou vět,
které ji zítra
ochrání před
tím, co se nesmí říkat nahlas