Dívka od bobří řeky aneb když se boří stíny

Dívka od bobří řeky aneb když se boří stíny

Světla automobilu bořila noc. Alespoň část z ní a klenba z hvězd ohraničovala společnou chvíli prvního setkání dívky a muže.
Stáli na okraji propasti nad bobří zátokou a dívali se do té osvětlené propasti.
Bylo to předtím, než vstal v půl páté ráno, aby se potkal se Stvořitelem a přesvědčil se, že vše je rozpuštěno v prázdnotě.

S odstupem času si uvědomil, že je šťastný, že alespoň ví, že existuje. Ta dívka, Ten Bůh.
Naplňovalo ho to pokorou, radostí a štěstím, ale někdy také nepoznanou bolestí, která vyvěrala odněkud hluboko z prázdnoty.

Z té stejné a všudypřítomné prázdnoty, ve které všechno zaniká a z které všechno vyvstává.

A aby tu prázdnotu zaplnil, jakkoliv věděl, že je to nemožné, modlil se.

"Staň se mou prvorozenou ženou prvorozená dívko, jež ses zaslíbila Bohu a kráčej se mnou společně do náruče našeho Stvořitele, našeho Pána."

To si přál a na to myslel, když se v modlitbách obracel na toho Jediného, jež mohl jeho přání proměnit ve skutečnost.

Než se odevzdá prázdnotě, než zanikne v Šúnjatě.

Léto 2025