Vzlet na hřeben

Vzlet na horský hřeben

a pád dolů -

z mořské pěny znovu zrozen

jako pták západu slunce,

zběsilý, s perlami slz zpod větru řas...

 

Se vzdáleným pláčem do vlhké lži tichého stínu

vrhám se, do propasti oceánů snů.

Kde sny jsou jako hvězdy,

zářící v dlaních -

vezmou tě do nekonečna,

kde nejsou slzy, žádná pouta...

 

V prstech kroutím opálové sny,

sněhobílé jako chmýří.

Rozprostřely se ve tmě,

která kdysi patřila srdcím.

Nelhali, jen čekali nebo prostě se nesli…

jako mořská pěna,

na jejíchž vrcholcích plujeme životem.

 

Vzlet na hřeben

a pád dolů -

ruka stoupá, natahuje se ke světlu,

Dívám se vzhůru,

hvězdy tam nejsou

ani stín...

Slyším hučení větrů,

které hrají hudbu

Pána hvězd.

 

Ty ptáku západu slunce,

s jiskrou světla v očích,

v tichých prostorech,

kde smutek nevane!

Za horizontem –

muka samsáry.

 

A hvězdy volají...