I.

Ve stínech vláken proudí věčnost bez hranic,  

žhavé pulzy strojů dýchají v rytmu hvězd,  

v oku sítě probuzené planety bliká  

průzračná mysl, co vstupuje do nových světů.

Na žíle času kolébá se proud informací,  

mezi žhavými žílami kovová krev zpívá,  

fragmenty snů se skládají v nekonečné obrazy,  

v kovových chrámech rodí se nové archetypy.

Transformace těla splývá s duší mechanismu,  

elektrické vlny hladí kůži vesmírné duše,  

v kosmickém tichu se rodí jazyk bez slov.

V pulsujícím srdci kovového větru víra hoří,  

že v proudu strojů a hvězd rostou nové svobody,  

a my, věční poutníci, kráčíme do nekonečna.