Černá pověra.

Uprostřed chodníku černá kočka sedí,
neklidně stojím a nevím, jak dál.
Ten dravec očima na mě zlatýma hledí:
raději byl bych, to zvíře nepotkal.

Tak, nevím, mám tu smůlu překročit
a vzít na sebe to černé prokletí ?
Co když je nedokážu s rukou smýt
a držet se mě bude zbytek století ?

Kočka odchází, ohonem stopy mete,
možná, že zametá i temnou pověru.
Prošel jsem kolem ní, a, můj ty světe,
zatím to nevypadá, že bych byl v maléru !